Tábor 2017 - K NAŠIM INDIÁNSKÝM KOŘENŮM

Fotogalerie

Když v roce 1990 oddíl začínal a první děti trávily svůj čas na letním táboře o rok později, prolínala se celým naším konáním indiánská tradice. Vždyť i náš název - Činčapi Anpetu Wi, Děti slunce - vychází z lakotštiny. Na letošním táboře jsme se k tomuto indiánskému duchu pokusily vrátit na historickém tábořišti našeho oddílů u rybníka Huntov. Již první večer jsme se setkali s posledním lakotským indiánským kmenem, který držel poslední část tajemství E.T. Setona. Abychom se ho dozvěděli, museli nás však indiáni přijmout mezi sebe. Tábořiště se rázem proměnilo v indiánskou osadu, děti v teepee sestavily oltář Velkému Duchu a zazpívaly píseň k západu slunce. To indiány přesvědčilo, že nám mají dát šanci. Nebude to však jednoduché projít všechny jejich zkoušky...

Pravda, poctivost, pokora, respekt, odvaha, moudrost a láska a soucit,vytrvalost,štědrost,statečnost,obětování - to jsou vlastnosti, kterých si indiáni nejvíc cení. Hned první den jsme museli dokázat, že víme, co je pravda a že ji dovedeme najít. Zapamatovat si však básničku roztrhanou na několik částí, kterou děti museli dát dohromady, nebo za pomocí dalekohledu hledat pravdu v dálce na stromech nám však dalo zabrat. Už jsme si mysleli, že to nejtěžší máme hned na začátek za sebou, ale pak přišel další den - indiánský náčelník zavázal třem dětem oči a družinky se o ně museli postarat - to byla otázka důvěry! Zvláště při obědě jsme si při tom však užily hodně legrace. V horku jsme se pak zchladili při hrách ve vodě v rybníce (aneb jak přenést co nejvíce vody, když nemáme v čem? No přece skočit v oblečení do vody a pak vyždímat!) Čekala nás i překážková dráha a úkol, který se nám všem zdál jednoduchý, než jsme se do něj pustili - donést tenisový míček zpátky do tábora. Děti však zvládly vše a dokázaly indiánům, co umí.

Málem jsme se také ztratily v lesích kolem, když nás indiáni vyslali na 3km orientační běh, během kterého musely děti poznat nejznámnější rostliny, stromy nebo i zvuk ptáků. Ani bouřka ani déšt nevystrašily děti natolik, aby se vrátily do tábora dřív a vydobyly si tak úctu indiánského kmene.

Každá družinka také postavila vlastní přístřešek - někdy dokonce i s rohožkou a košťátkem. Aby indiánům dokázaly, že svému přístřešku věří, strávily v něm i část noci. Některé ihned usnuly, z jiných přístřešků se ještě dlouho ozýval smích nebo vyprávění příběhů.

V dalších dnech děti čekalo mnoho dalších úkolů - rozdělat oheň na vodě, zachránit zraněné indiány, vyrobit nosítka a přenést zraněného až do tábora, nebo i velký úkol - řídit celý indiánský tábor a vymyslet program pro ostatní.

Co by to však bylo za indiánské tábořiště bez válečných tanců. Indiáni dětem nejprve předvedly několik svých tanců, a pak bylo na družinkách, aby vymyslely příběh a tanec k uctění Velkého ducha. K této slavnostní příležitosti indiáni večer zapálili i velký oheň. Děti v mnohém své indiánské učitele překonaly a jejich tanci by se sami indiáni mohli pro příště inspirovat.

V průběhu tábora se děti naučily i lovit bizony a každé volné chvíle o polední pauze využívaly k trénování střelby z luku. Při slavnostním slibovém ohni jsme mezi sebe přivítaly několik nových světlušek a skautek, velká odpovědnost i závazek do budoucnosti pro ty, kteří před Babu složily svůj slib.

Nic však není nekonečné a tak se i tábor po čtrnácti dnech přiblížil ke svému konci. Náš oddíl byl přijat mezi indiány, budeme to tak my, kdo poneseme dál jejich tradice, kdo budeme zpívat ráno a večer sluníčku a hrdě poneseme název Děti slunce. A snad i mimo tábořiště dokážeme světu, že máme všechny vlastnosti, kterých si indiáni tolik cení. Tak zas příští rok...